Jak se měnil ideál krásy?
S doktorkou na Katedře estetiky FF UK Helenou Jarošovou o tom, jak si ženy kdysi depilovaly vlasy nad čelem a usmívaly se jen se zavřenými ústy
* Proč měníme šaty či účesy?
Jde o typické prokletí Evropy. Měnily se sociální i politické systémy, měnila se území. Milujeme změnu na rozdíl od východních kultur. Ty vytvořily podrobné dědičné hierarchie, jež měly být neměnné stejně jako oděv - sárí či kimono. Módu vymyslela Evropa.
* Pomocí módy upravujeme tělo...
Ano, filozof, lékař a psycholog Paul Schilder ve své knize Körperschema mluví o našem vnitřním obrazu těla. Vším, co na tělo přidáváme, jako je líčení či šaty, překonáváme svoje původní tělesné schéma. A z té změny máme příjemný pocit. Antropologové dospěli k závěru, že hlavní funkcí oděvu je právě to, že se díky němu lišíme.
* Zároveň se ale kvůli šatům trápíme...
Vždy to bylo tak, že móda formovala tělo. Poměr obrátilo až 20. století: dnes musíte mít dokonale zformované tělo, aby na něm šaty vypadaly výborně. Na druhou stranu na úsilí být krásný není nic špatného a pro krásu se trpělo vždy. Když chceme mít něco tak těžko dosažitelného, jako je ideál, musíme tomu něco obětovat. Minimálně čas a peníze.
* Jak to bylo se štíhlostí v dějinách?
Hodně lidí se domnívá, že štíhlost přišla až v minulém století. Není to tak, dívčí ideál krásy se objevuje už ve středověku či renesanci. Je tomu tak i proto, že fyzická krása s sebou nese a vždy nesla duchovní rozměr. Dát najevo ducha můžete spíše éteričností než tloušťkou, ta svědčí o tělesnosti.
* Ale dnes je to přece jen přehnané.
Je pravda, že o kostnatost nešlo v dějinách nikdy, ta byla mužskou záležitostí. Navíc my dneska ženské krásky vidíme vytržené ze souvislostí, vidíme je umělé, skvěle nalíčené, vyretušované. Ale víme všichni moc dobře, že v reálném životě krása funguje mnohem střízlivěji než na oslnivých reklamních fotkách.
* Jak se měnil ideál krásy?
On se příliš neměnil, ženskost, jemnost byla vždy vyzdvihována. Ale dříve hrálo roli i morální hledisko: Pozor, krása je od ďábla. Existoval názor, že přílišná krása je něco nebezpečného, co člověka může přivést ke zkáze. Dnes tento morální aspekt krásy necítíme, naopak. Pokud někdo o sebe dbá, je to vnímáno spíš pozitivně. A to je značný pokrok. Kráse totiž podléháme všichni, ať chceme nebo ne. Není na škodu si to přiznat. Existují například výzkumy malých dětí: pokud dáte miminku na výběr, zda chce pochovat od mladé slečny, nebo dobrosrdečné vrásčité babičky, natáhne vždy ruce k mladé slečně.
* Měnil se ideál ženské krásy v konkrétních aspektech?
Středověká ideální žena byla neposkvrněná panna, štíhlá, drobná. Měla jednu specifičnost: nízko posazené boky a vyklenuté břicho. To souviselo s početím. Třeba nos byl vždy nejistou věcí - v 16. století byl za hezký považován i orlí či dlouhý nos. Zato se vždy zdůrazňovala malá a úzká ústa - chtělo se, aby se žena usmívala se zavřenými ústy, aby moc nemluvila. Otevírat ústa bylo vnímáno jako hanebnost. Má to spojitost s vaginou: ústa mají dutinovou podstatu, jsou alternativou pohlaví. Proto dnes naopak hrají tak velkou roli - otvírají se, je v nich jazyk, zuby, rty jsou vlhké.
* Přinesla změnu renesance?
Místo Panny Marie nastupuje Venuše. Základní ideál zůstává. Objevuje se nový požadavek a tím je vysoké, dokonce vyduté čelo. Proto si ženy depilovaly začátek vlasů, aby si čelo uměle zvětšily. Žena ale stále měla a ještě dlouho bude mít přiznanou jen horní polovinu těla, nohy zahalené sukní neexistovaly. Dokonce se traduje historka, že když spadla Marie Terezie z koně, její vnouček se podivil: Jé, babička má nohy.
* Kdy se začala projevovat individualita v pojetí krásy?
S 18. stoletím přichází představa, že důležitější než jednotlivé rysy je výraz. Ale pozor: dnes jsme sice tolerantní, přijímáme různorodé typy žen, ale v našem podvědomí existuje představa, že je něco jako ideální krásná žena. Velmi dobře to třeba můžeme pozorovat na obličejích žen soutěžících v Miss. Jsou podle jedné šablony: velké oči, velká ústa, zkrátka barbie.
* Jak to bylo s používáním kosmetiky?
Ve středověku krásná žena neměla používat líčidla, líčení bylo vnímáno jako opravování božího díla. Ale v dějinách stoupá potřeba používat zkrášlovadla stejně jako nejrůznější fyzické korekce - dnes například liposukce. Vrcholem je, že za pravou krásu se považuje to, když se žena umí krásnou udělat. Je to v naší povaze, rádi něco opravujeme a předěláváme. I sami sebe.
* Jak se změnil přístup k líčení?
Krása byla vždy spojována s tajemstvím, stejně tak líčení. Dnes fotografie a film přiblížily obličeje, vidíme přesně, jak vypadá nalíčená herečka, kudy je vedena tužka na rty, jak se lepí umělé řasy. Exaktnost líčení je až vědecká. Dnes už nejde o zaklínadla, jde o technologie. Vždyť si vezměte, jen kolik existuje nejrůznějších typů štětců a štětečků. Dvacáté století ale přineslo ještě jednu novinku. A tou je krása ne zvýrazněná, ale vyzývavá. Souvisí to s uvolněním sexuální role ženy.
* Dnes se objevují v líčení trendy jako černé rty nebo modré nehty. Existovala ošklivost i v minulosti?
Ano, známe jeden román z 18. století. Dívka se trápí, že si jí přestal všímat milovaný muž. Trpí tím tak moc, že si vezme černidlo ze sazí a ořechových slupek a začerní si celý obličej. Tím vlastně zruší komunikaci pomocí krásné tváře. Jde se ukázat tomu muži a on si jí začne všímat - očekával svádění, ale místo něho se mu dostalo nečitelnosti. A ta ho přivábí.
* Proč se vlastně my ženy líčíme?
Jde o zvýraznění krásy, naše krása dostává přesné kontury, stejně jako jsou najednou přesnější kontury rtů, očí nebo obočí. Myslím, že se žena vždy líčila sama kvůli sobě, protože ji to bavilo. Ale zvýrazněná krása též přitahuje muže. Už v jednom renesančním traktátu stojí, že když chceme prodat dům, tak ho hezky natřeme, nalíčíme, a stejně tak to dělá i žena. Je tu ale i další důležitý aspekt - svou tvář v zrcadle vidíme jako něco cizího, něco, co nemá nic moc společného s naším vnitřním já, s naší duchovní podstatou. Tím, že obličej změníme, tak si ho vlastně přisvojíme. Stane se konečně naším.